Už je to týden od Lukášovy párty.
Tu noc jsem bezdůvodně plakala. Ptala jsem se sama sebe, proč jsem začala něco cítit k chlapci, který neměl ani tušení o mých pocitech.
Nemohla jsem zapomenout na jeho polibek a jeho blízkost. Abigail mě druhý den přijela vyzvednout z domu. Všimla si cucfleku na mém krku a vypadala šokovaně. Když jsem jí všechno řekla, velmi se na Iana rozzlobila.
Ale požádala jsem ji o slib. Řekla jsem jí, ať o tom s nikým nemluví, ani s Lukášem nebo Debrou. Nejdřív s tím nesouhlasila, protože chtěla Ianovi dát lekci, ale později jsem trvala na svém a neměla jinou možnost než souhlasit. Dokonce mi pomohla zakrýt cucflek make-upem.
"Kde jsi se ztratila, Avo?"
Zaslechla jsem svou matku a podívala jsem se na ni. Společně jsme snídaly.
"Nic, mami."
"Jsi si jistá? Pozoruji tě celý týden. Vypadáš mi trochu ztraceně. Je všechno v pořádku?"
"Jo, mami. Jsem v pořádku. Neboj se."
Moje matka se na mě usmála a přikývla. Dlouho jsem na ni zírala. Dnes vypadala velmi šťastně.
Bylo to proto, že mi zítra bude osmnáct. Byla víc nadšená než já.
Zítra se všechno změní. Najdu svého druha.
Bála jsem se, kdo to bude.
Protože kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem někoho, na koho bych neměla myslet.
Celý týden mě ignoroval, jako bych byla neviditelná. Byla pravda, že jsem to taky chtěla. Chtěla jsem být od něj pryč. Ale to, co udělal tu noc, jsem nikdy nemohla zapomenout. Jak na to mohl tak snadno zapomenout on?
Ani se nepřišel omluvit za to, co udělal.
Celkově jsem měla v hlavě úplný chaos.
Po snídani moje matka odešla do nemocnice a já jsem šla do svého pokoje. Rozhodla jsem se dnes nejít na univerzitu. Chtěla jsem zůstat sama doma. I když jsem věděla, že mám dnes dodělat pár úkolů, nechtělo se mi jít. Byla jsem bezdůvodně rozrušená.
Celý den jsem sledovala dramata. Kamarádky mi volaly a ptaly se, proč jsem nepřišla na žádnou hodinu. Řekla jsem, že mi není dobře, a proto. Neřekla jsem jim o svých narozeninách. Moje matka by mi nikdy nedovolila uspořádat párty jako oni nebo je pozvat k nám domů.
Moje matka se vrátila večer a udělala nám večeři. Pomáhala jsem jí v kuchyni. Povídaly jsme si o některých vzpomínkách a smály se. Zlepšila mi náladu, aniž bych to věděla.
Prostě jsem milovala svou matku. Jaká silná žena to byla! Proč jsem nemohla být jako ona? Nebyla jsem silná, alespoň ne emočně.
Po pozdní večeři jsem objala svou matku a popřála jí dobrou noc, než jsem se odebrala do svého pokoje.
O hodinu později, právě když jsem se chystala jít spát, někdo zaklepal na dveře.
Otevřela jsem dveře a zůstala jsem ohromená.
"VŠECHNO NEJLEPŠÍ!"
K mému překvapení, Abigail a Debra držely dohromady nádherný čokoládový dort. Lukáš stál za nimi s kyticí květin. Můj pohled se přesunul na matku za nimi všemi. Usmála se na mě a přikývla.
Zvlhly mi oči. Bylo to poprvé, co moje matka dovolila mým kamarádkám, aby mě takhle překvapily. Teď chápu, proč mi vždycky říkala: 'Až ti bude osmnáct, najdeš svého druha. Nikdy ti pak nebudu bránit v ničem.'
Abigail a Debra položily dort na postel, objaly mě a popřály mi šťastné narozeniny. Lukáš mi dal kytici květin a objal mě. Pohlédla jsem na svou matku.
Zvedla obočí. Uchechtla jsem se, zavrtěla hlavou a zašeptala:
"Jen kamarád."
Na to přikývla hlavou.
"Děkuju." Řekla jsem svým kamarádkám a šla jsem ke své matce. Objala jsem ji a vzlykala.
Poplácala mě po zádech. "Ale no tak. Pojďme rozkrojit dort."
Sfoukla jsem svíčky a modlila se, aby se všechna přání mé matky splnila. Slíbila jsem si, že budu svému druhu věrná a nebudu myslet na nikoho jiného.
Rozkrojila jsem dort a nakrmila jsem všechny.
Kamarádky zůstaly až do jedné v noci. Moje matka jim připravila pozdní noční svačinu a všichni jsme se skvěle bavili při oslavě mých malých narozenin.
Šla jsem se rozloučit s kamarádkami, když odcházely z domu.
"Jsi tak krásná bez brýlí a s rozpuštěnými vlasy. Vypadáš úplně jinak. Proč takhle nechodíš ven?" Zeptal se Lukáš a díval se na mě.
Byla jsem ohromená. Uvědomila jsem si, že mám na sobě dlouhé pyžamo. Neměla jsem brýle a vlasy jsem měla taky rozpuštěné.
"Vlastně mám zrak v pořádku. Používám je venku, protože jsem alergická na prach."
"Co to říkáš? Tvoje máma je doktorka. Požádej ji, ať ti doporučí nějaké oční kapky," řekla Abigail zezadu Lukáše a mrkla na mě.
"Jo, má pravdu." Připojila se do konverzace Debra.
"Řeknu jí to později." Zamumlala jsem k nim.
Všichni nasedli do Lukášova auta a odjeli. Lukáš jim slíbil, že je odveze.
Šla jsem do domu a znovu jsem objala svou matku. Drbaly jsme další hodinu. Řekla, že se těší, až uvidí svého budoucího zetě. Očekávala, že se se svým druhem usadím do dvou až tří let. Smála jsem se, když jsem viděla, jak se jí při tom rozsvítily oči.
Její slova mě uchvátila.
"Tvůj druh tě bude milovat a bude za tebe bojovat s celým světem, Avo."
Následující den,
Vstala jsem pozdě ráno, abych se připravila na univerzitu. Včera jsem zmeškala hodiny, takže jsem se bála, že je zmeškám i dnes.
Odešla jsem z domu poté, co jsem políbila svou matku na tvář. Řekla jsem, že se nasnídám na univerzitě.
Když jsem dorazila na univerzitu, začala jsem se cítit divně. Cítila jsem se úzkostlivě.
Neměla jsem tušení, proč se cítím tak divně. Vešla jsem do haly. Lidé na mě vrhali opovržlivé pohledy. Viděla jsem pár studentů, kteří byli jako já, zaneprázdnění svými studiemi a dívali se do svých knih.
Dostala jsem zprávu od Abigail, že je ve třídě. Tak jsem pospíchala do šatny, abych si vzala své knihy.
Ale než jsem mohla otevřít skříňku, mé ruce se zastavily uprostřed. Ucítila jsem něco návykového. Vonělo to jako déšť, jako by venku pršelo.
V tu chvíli jsem zaslechla hlasité zavrčení.
Otočila jsem se a zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, kdo stojí blízko mě.
Jeho zářící červené oči se setkaly s mými. Můj vlk začal uvnitř radostně skákat.
Můj vlk začal znovu a znovu skandovat to samé slovo.
Mé rty se chvěly, když jsem se mu dívala do očí. Můj hlas vyšel v nízkém šepotu.
"Iane? D-druhu!"