Nečekaně celá já
Joooooe
cs
18+
119 kapitoly
Úvod
Vychovávám cizí dítě. Dceru mé sestry, a tam, kde jsem si myslel, že to jako svobodný otec nikdy nezvládnu, jsem se mýlil. Tahle holčička má mé srdce. A jen ona. Dokud se u mě neobjeví zatoulaný pes a nejsme nuceni zavolat veterináře. A objevila se krásná žena. Nevěřil jsem na osud. Ale zdá se, že on věří ve mě. Krásná žena, která nám pomohla s tím psem, se znovu objeví později na rande naslepo naproti mně u stolu. A jsem pro ni ztracený ještě dřív, než si uvědomím, co se děje. Ustoupit je má jediná naděje na přežití. Poté, co jsem ztratil sestru, jsem mnohem víc ochranářský vůči sobě i její malé. Ale je to prohraný boj. Není šance, že někam odejdu, dokud k tomu nebudu donucen. Zdá se, že mám na světě vlastní dítě. Možná je tohle ten bod zlomu, kdy se dokážu odpoutat od vše pohlcující vášně mého nového románku. Protože nemám problém dát svůj čas, své tělo a všechny své peníze. Ale jí? Nechtěně jsem jí dal všechno.
Chaos ráno
Harry
Už po dvanácté jsem se toho rána podíval na hodinky. Pokud se brzy nepohneme, zase se opozdíme. Znovu.
„Winnie, pojď už!“ zavolal jsem na dívku, které jsem dělal otce. „Musíme vypadnout, jinak přijdeme pozdě!“
„Potřebuju minutku!“ zavolala zpátky a já prakticky poskakoval z nohy na nohu, jak jsem byl netrpělivý. Neměl jsem čas čekat ani minutu. Potřeboval jsem ji tady hned. Pak bych možná měl čas si aspoň něco vzít k snídani, než půjdu—
Snídaně. Sakra! To mi připomnělo.
Pospíchal jsem do kuchyně, abych vzal zabalený oběd, který hospodyně nechala pro Winnie na kuchyňské lince, a děkoval jsem Bohu, že mě napadlo ji najmout, když to všechno začalo. Za boží milosti, jak by řekla moje babička.
„Dobře, odcházím bez tebe!“ zakřičel jsem nahoru po schodech a, jak jsem předpokládal, o pár sekund později jsem slyšel malé kroky hřmící dolů po schodech směrem ke mně, když se Winnie konečně rozhodla, že je připravená do školy.
Podal jsem jí papírovou tašku, vzala si ji ode mě a my dva jsme pospíchali k autu, zatímco jsem si plácal po bocích, abych se ujistil, že mám klíče a všechno, co potřebuji.
„Nikdy na nic nezapomeneš,“ připomněla mi s úsměvem mým směrem, když viděla, jak panikařím. „Pamatuješ?“
„No, očividně zapomínám, že nikdy nezapomínám, jinak bych nepotřeboval, abys mi to připomínala,“ řekl jsem jí a otevřel jsem jí dveře auta a pomohl jí naskočit dovnitř.
„Vzal sis oběd?“ zeptala se, když jsme vyjížděli.
„Žádné schůzky v pondělí,“ řekl jsem. „Místo toho si půjdu někam něco dát.“
„Můžu jít s tebou?“
„Nejsem si jistý, jestli bych se dokázal dostat přes celé město a zpět včas,“ odpověděl jsem omluvně. „Ale až se dostaneš na střední školu a začneš mít volné hodiny, můžeme to udělat.“
„Chci,“ řekla šťastně, opírajíc se o okno a usmívajíc se, když se dívala ven. Byly chvíle, kdy vypadala tak moc jako moje sestra, její matka, že jsem se přistihl, že jsem zaskočený. Bylo to, jako by se její odraz zrcadlil přímo přede mnou, i když jsem věděl, že už je pryč hodně dlouho.
„Děláš dnes ve škole něco zábavného?“ zeptal jsem se, snaže se odvést mysl od mé zesnulé sestry. Poslední, co jsem chtěl, bylo začít toto ráno s další vlnou žalu, který mě tak dlouho ovládal. Právě jsem se dostával do fáze, kdy jsem netrpěl pokaždé, když mi prošla myslí, ale přemýšlet o ní byl stále šok pro organismus.
„Vyrábíme narozeninové karty pro naši učitelku,“ řekla. „Udělám jednu se žábou na přední straně. Má ráda žáby. Vždycky nosí náhrdelník se stříbrnou žábou.“
Poslouchal jsem ji, jak si povídá, a nemohl jsem se ubránit úsměvu. Měla takovou vášeň pro život a dělalo mi takovou radost vidět ducha mé sestry žít dál v její sladké malé dcerce.
Vysadil jsem ji před školní branou a naklonil se oknem, abych jí dal pusu na rozloučenou.
„Budu tady, abych tě po škole vyzvedl, ano?“ řekl jsem jí.
„Ne Yara?“
„Ne Yara,“ odpověděl jsem. „Jsi s tím v pohodě?“
„Pokud dostaneme zmrzlinu,“ řekla nadějně.
Zasmál jsem se. Vždycky se zdálo, že ví, jak zmáčknout mé knoflíky, aby mě přiměla udělat cokoliv, co chtěla, i když jsem věděl, že bych na ni měl být přísnější. Neměl jsem na to. Ne po tom, co se stalo.
„Uvidíme,“ odpověděl jsem, i když jsem už věděl, že mě má přesně tam, kde mě chtěla. Rychle mě objala a vyrazila dovnitř školy, aby unikla blížícímu se portlandskému dešti.
Do kanceláře jsem dojel v rekordním čase. Jel jsem tak rychle, že jsem byl vlastně trochu překvapený, že se mě nikdo nesnažil zastavit. Hádal jsem, že viděli, jak vážně to myslím. Chtěl jsem se tam dostat, usadit se a skutečně něco udělat. Minulý týden jsem byl tak rozptýlený, snažil jsem se udržet si pořádek. Dobré dny a špatné dny se někdy nahromadily velmi náhle a já jsem prostě musel přijmout, že ty těžké dny mě budou ovládat, když přijdou.
„Dobré ráno,“ zavolala na mě Yara, jakmile jsem vstoupil do kanceláře. Byli jsme ve třetím patře krásné kancelářské budovy—no, hlavní část společnosti byla, každopádně. To bylo místo, kde se scházely všechny hlavy oddělení, kde jsme pracovali na tom, abychom se ujistili, že díly pod námi běží hladce. Po celé zemi byly desítky našich kanceláří, ale tady to všechno začalo.
Vlastně to nebyla pravda. Začalo to s mým dědečkem, stejným mužem, který založil tento podnik před tolika lety. Dostal se do technologické bubliny ještě předtím, než se skutečně rozrostla do vše pohlcujícího stavu, v jakém je nyní, a zajistil naší rodině živobytí úžasnými investicemi a spoluprací s talentovanými nováčky. Převzal jsem funkci generálního ředitele, jakmile jsem byl dost starý, jakmile můj otec odstoupil z této role. A první věc, kterou jsem udělal jako hlava Neo, bylo najmout Yaru jako mou publicistku.
„Dobré ráno,“ řekl jsem a pozdravil ji zpět. Najmout ji bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal jako součást mého působení zde.
