**Kylan**
„Ky,“ zasténala mi Chrystal do ucha, když dosáhla vrcholu. Její tělo se pode mnou chvělo, nehty zaryté do mých zad dost silně na to, aby zanechaly stopy.
Čekal jsem chvíli, než jsem se z ní sklouzl se zklamaným povzdechem. Nepřinášelo to uspokojení, ne takové, jaké by mělo – a všechno to bylo kvůli... ní.
Chrystal měla tu drzost položit mi ruku na hruď a začala prsty kroužit po mé kůži. „To bylo úžasné,“ zašeptala.
Pro tebe.
Naklonila se blíž, aby mě políbila na tvář, ale stihl jsem uhnout včas. Protočil jsem oči, odstrčil ji a vstal z postele. Naše záležitost byla vyřízená a stejně tak jakákoliv touha tu s ní zůstávat.
„Proč se mnou nemůžeš jednou prostě zůstat?“ zeptala se Chrystal, v hlase trochu frustrace. „Jako dřív.“
Ignoroval jsem ji a přejel pohledem svůj neuklizený pokoj. Jenže to nebyl můj nepořádek – byl to Chrystalin. Její oblečení, její make-up, všechno bylo rozházené po pokoji a nutilo mě to přemýšlet, že jsem jí možná dovolil, aby se cítila až moc pohodlně. Už jsme spolu nebyli.
Naštěstí jsem měl soukromý pokoj. Jedna z výsad, která přicházela s tím být dědicem Lykanského trůnu. V prváku jsem sdílel pokoj s Natem, který byl Chrystalin bratr a můj budoucí Beta, co půjde ve stopách svého táty – ale po pár měsících stěžování se mi podařilo získat oddělené prostory.
Část mě prostě potřebovala dýchat, aniž by byl neustále kolem, a ta malá část mě chtěla respektovat mého nejlepšího přítele tím, že nebudu píchat jeho dvojče v okruhu deseti mil.
Teď se mi to vymstilo.
„Ujisti se, že si tentokrát vezmeš svoje sračky s sebou. Všechny,“ řekl jsem chladně a zamířil do koupelny, než jsem mohl slyšet její odpověď.
Skočil jsem do horké sprchy a snažil se myslet na tu jednu věc, kterou jsem se snažil ignorovat – ale nemohl jsem. Zatnul jsem pěst a opřel si hlavu o zeď sprchy, má mysl cestovala zpátky k Festivalu Hvězdného svitu.
Čtyřočka...
Tak jsem jí říkal.
Neznal jsem její jméno a nestál jsem o něj.
Jediné, co jsem věděl, bylo, že je to má družka, a ne ta silná Lykanská družka, kterou jsem chtěl – ne, štěně.
Ta zatracená holka s těma ostrýma modrýma očima, schovávající se za těmi brýlemi, byla má družka. Zvíře se mi to snažilo ukázat, když mě špehovala na toaletách, a já se málem modlil k Měsíční bohyni, aby to nebyla pravda.
První věc, kterou jsem chtěl udělat, když Nate otevřel tu lahvičku, bylo uškrtit ho k smrti za to, že mě dostal do téhle pozice.
Přirazil jsem ji k tomu stromu a byl jsem tak blízko tomu ji roztrhat na kusy jen za to, že vyslovila slovo ‚druh‘, ale pak mě mé tělo zradilo. Musel jsem ochutnat ty plné rty, a jakmile jsem to udělal – nebyl jsem schopen přestat.
Nenáviděl jsem se za to. Byla to stalkerka, podivínka.
Proč ona?
Byl jsem dědic trůnu, budoucí král největšího Lykanského království, Lupyria. Nedávalo to smysl, nic na tom poutu nedávalo smysl – a přesto dávalo.
Možná to byl můj trest od Měsíční bohyně za tu hroznou věc, kterou jsem udělal před mnoha lety.
Tu věc, kterou mi král stále připomínal tím, že mi dával najevo, jak málo mu na mně záleží.
S třeštící hlavou jsem vylezl ze sprchy. Kolem pasu jsem měl omotaný ručník, když jsem vešel zpátky do pokoje, a naneštěstí Chrystal stále ležela v posteli a její oči mě sledovaly, jako by tu zprávu nepochopila.
„Ty jsi pořád tady?“
„No, ano,“ odpověděla. „Proč bych nebyla?“
Prohrábl jsem si mokré vlasy a snažil se udržet nervy na uzdě. „Chrystal, znáš dohodu. To, co jsme měli, skončilo. Řekl jsem ti, že pokud to není kvůli tvému tělu, nechci tě vidět. Teď vypadni.“
Chrystalina tvář se zkřivila hněvem. Nelitoval jsem ji, protože jsme měli mít tohle vzájemné porozumění, na kterém jsme se oba dohodli.
Po vztahu, který se táhl roky stylem rozchod-návrat, jsme se před pár měsíci rozešli, a tentokrát to bylo nadobro.
Táta, Lykanský král, nás tlačil k tomu, abychom byli spolu. Trval na tom, že dcera jeho Bety a jeho dědic trůnu jsou dokonalý pár, takový, co nepotřebuje požehnání Měsíční bohyně. Bez ohledu na to, co přinese budoucnost, v jeho očích jsme si byli souzeni.
Nikdy jsem ho nerad neposlouchal, tak jsem to snášel – ale v určitém bodě už jsem to prostě nemohl vystát. Nikdy jsem jí nebyl věrný, nikdy ji nemiloval a nebyl jsem schopen milovat nikoho.
Po tom, co jsem provedl svému bratrovi, mé vlastní krvi, netrvalo dlouho k tomuto závěru dojít.
„Vypadni,“ ukázal jsem na dveře.
„Ale Kylane,“ zakňourala, „moje spolubydlící jsou tak trapné. Kromě Amy, hádám. Ta je celkem v pohodě, ale hrozně se snaží. Měl bys vidět ty ostatní, vysmál by ses jim...“
Přestal jsem poslouchat a oblékl si oblečení. Ten otravný tón jejího hlasu nebyl nic víc než nepodstatný šum v pozadí. Mohla si stěžovat, jak chtěla – ale skončilo by to stejně, tím, že opustí můj pokoj.
Jakmile jsem se oblékl, strhl jsem z postele přikrývku a odhalil její nahé tělo. „Dělej,“ pobídl jsem ji, popadl všechno její oblečení ze včerejška a hodil ho po ní. „Nevyjádřil jsem se snad jasně? Obleč se, vem si svoje sračky – a vypadni.“
Chrystal zavrčela, když vstala a přehodila si šaty přes hlavu. „Kdo je ta děvka, se kterou teď jsi?“ začala mě obviňovat. „To je ten důvod, proč už mě tu nechceš?“
Děvka?
Má mysl se zatměla.
„Najdu ji!“ zakřičela Chrystal. „Najdu ji a pak ji za—“
Odmítaje ji nechat tu větu dokončit, už jsem ji přišpendlil ke zdi. Převzal to vztek, když má ruka sevřela její hrdlo, dost silně na to, abych vyslal jasný vzkaz.
Objevily se mi drápy, zuby se zostřily, jak se zvíře snažilo převzít kontrolu, a z hloubi mé hrudi vyšlo hluboké zavrčení.
„Opatrně, Chrystal,“ varoval jsem, mé drápy lehce škrábly její kůži.
Oči se jí rozšířily šokem, výraz plný strachu. Za celé roky, co jsme se znali, jsem na ni nikdy takhle nevyjel. Poprvé neodmlouvala a byl jsem si jistý, že to bylo proto, že netušila, co mě to popadlo.
Ani já jsem nevěděl, co se se mnou děje.
Polekaný jsem zvládl ovládnout zvíře a ustoupil. Cítil jsem se znechuceně, ztrapněně, jak snadno jsem ztratil kontrolu. Tohle se nikdy nestávalo.
„Prostě... vypadni,“ zamumlal jsem a otočil se k ní zády, abych nemusel vidět její vyděšené oči.
Chvíli bylo ticho, pak si začala sbírat věci. „Mohl jsi mě zabít, ty nemocný kreténe!“ zamumlala si pod nos a ta slova ťala do živého.
Dveře se za ní zabouchly a já konečně vypustil dlouhý, frustrovaný dech, který jsem zadržoval.
Pohlédl jsem na svou ruku, prohnul prsty, které byly před vteřinami drápy, a pak ji sevřel v pěst. Nechtěl jsem Chrystal ublížit. Když mluvila o té ‚děvce‘, zvíře okamžitě pomyslelo na čtyřočku a cítilo potřebu ji chránit.
Začínal jsem být majetnický, ztrácel jsem kontrolu a nebyla to moje volba. Přivádělo mě to k šílenství.
Frustrovaný jsem přecházel sem a tam. Jak jsem mohl já, dědic Lykanského trůnu, být tak majetnický vůči té věci?
Král mi to vtloukal do hlavy zas a znova: ‚Pokud tě Měsíční bohyně prokleje nehodnou družkou, znamená to, že ti neodpustila tvé hříchy, to, co jsi provedl bratrovi.‘
Roky jsem byl nucen poslouchat jeho slova, nucen přemýšlet o tom, co musím udělat, abych si zajistil místo dědice – a teď jsem dostal ten nejvyšší trest.
Pouto druha.
Vydal jsem hlasité zavrčení a shodil všechno ze stolu jedním vrzem. Přiváděla mě k šílenství a já už to nemohl vydržet. Nasraný jsem se vřítil do své šatny. V návalu vzteku jsem sházel všechny své bundy na zem a hledal tu jednu, o které jsem věděl, že mě uklidní.
Mé oči přistály na kožené bundě, kterou jsem měl ten večer na sobě. Vzal jsem bundu a přiložil si ji k obličeji, vdechujíc její sladkou vůni, která tam stále ulpívala.
Voněla jako cukroví – vanilka a cukr.
‚Družka!‘ zavrčelo zvíře hluboko uvnitř.
„Drž hubu!“
‚Družka!‘
„Ne!“ štěkl jsem a svíral bundu v ruce. Takže všechno, na co to zvíře dokázalo myslet, byla čtyřočka? Fajn, žádný problém.
Jediné, co jsem musel udělat, bylo odmítnout ji, něco, co jsem měl udělat už v lese – a pak se všechno vrátí do normálu.
Odhodlaný jsem vyrazil z pokoje.
Tenhle tah, tohle pouto mě dusilo a já potřeboval něco – cokoliv –, aby to přestalo.
Jakmile jsem vkročil do haly, Nate mi práskl paží přes rameno. „Hej, Ky—“
„Teď ne, Nate,“ vyjel jsem, odstrčil ho a nechal ho za sebou. Nemohl jsem teď s nikým jednat. Jediná věc v mé mysli byla čtyřočka a to, že ji odmítnu jako svou družku.
Ještě jednou jsem si přičichl k bundě v ruce, pak následoval jasnou stopu, celou cestu k budově Lunární haly. Netrvalo dlouho, než jsem našel pokoj, odkud ten pach vycházel. Čekal jsem za rohem.
Takže tam bydlela... čtyřočka.
Udělal jsem krok, ale okamžitě jsem ustoupil, když jsem viděl vyjít Chrystal.
„Sakra,“ zaklel jsem si pod nos.
Ze všech lidí, co mohli vyjít z toho pokoje, to musela být ona. To mohlo znamenat jediné. Obě mé stalkerky byly spolubydlící.
Měsíční bohyně si na mě vážně zasedla.
Chrystal odešla jiným směrem, a právě když jsem se chystal k dalšímu pokusu, dveře se znovu otevřely. Tentokrát to byla ona – Čtyřočka.
Vyšla ven v těsných džínách, které obepínaly její křivky, a jednoduchém tílku. Blonďaté vlasy měla v rozcuchaném drdolu a mé oči sjely k jejím rtům. Těm samým rtům, které jsem nedávno líbal – měkké, teplé, dokonalé...
Zavrtěl jsem hlavou a probral se z toho. To nebyly mé myšlenky – patřily zvířeti. Přišel jsem sem jen pro jednu věc.
Čtyřočka stála ztuhlá před svými dveřmi, hruď se jí zvedala a klesala, jak skenovala okolí, hledajíc něco – nebo někoho.
Pak se podívala mým směrem.
Nemohl jsem dělat nic jiného než zírat do těch smutných, modrých očí. Nijak to se mnou nehnulo. Věděl jsem, že ta skutečná bolest teprve přijde. Bude ji to bolet mnohem víc, až ji konečně odmítnu.
Její smutný pohled se změnil v hněv, když ke mně náhle vypochodovala, ale já stál v klidu, aniž bych pohnul svalem.
‚Tvoje chyba,‘ zavrčelo zvíře.
Teprve tehdy mi to došlo. Ty zuřivé oči? Ona mě šla odmítnout.
Mě?
Protože se mi nelíbilo, kam to směřuje, rychle jsem se otočil a odešel, splývajíc s davem šeptajících studentek, které si teď všimly mé přítomnosti.
Na rtech se mi objevil úsměv. Takže, Čtyřočka si myslela, že mě může odmítnout? Možná byla zábavnější, než jsem jí přisuzoval.