„Armerie,“ řekl James. Vyslovil to tiše, zasněně.
„Jamesi,“ odpověděla jsem. Sotva jsem si všimla, jak se všichni kolem nás rozestupují, aby nám poskytli nerušený výhled jeden na druhého. Bylo důležité dát nově spárovanému páru prostor, protože ochranitelskost byla na maximu, dokud se navzájem neprohlásili za své. Slabě jsem zaslechla smích svého otce a Alfy, jak si navzájem gratulovali. Zahlédla jsem stín, který přelétl přes Jamesovu tvář, a znala jsem ho dost dobře na to, aby se mi sevřelo srdce a žaludek.
„Amie,“ řekl James a použil přezdívku, kterou používala smečka. Jeho hlas byl smutný a já jsem se snažila připravit na to, co jsem věděla, že přijde. Udělal ke mně pár kroků, ale nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem odtrhnout zrak od jeho očí. Řekly mi, co se chystá říct, ještě než ta slova vypustil. „Promiň, Amie, ale nemůžu. Víš, že nemůžu,“ řekl. Věděla jsem, že to přijde, ale i tak každé slovo bolelo jako fyzická rána. Smečka ztichla, všichni poslouchali, a na chvíli jsem si přála, aby Jamesova slova byla fyzické rány. Pak bych měla šanci omdlít nebo zemřít. Cokoliv, jen ne stát uprostřed smečky a být odmítnuta jedinou osobou, která by mě měla milovat nade všechno. „Jednou se stanu Alfou, potřebuju silnou Lunu,“ pokračoval James, jako by nevěděl, že mi trhá srdce z těla. „Amie, ty nemáš vlka, i kdybys ho dostala, všichni víme, že bude slabý. Miluju tě, víš, že ano. Ale mou povinností je smečka a tahle smečka si zaslouží silnou Lunu,“ dokončil. Dlouho bylo jen ticho. Snažila jsem se najít slova. Můj první instinkt byl prosit, říct Jamesovi, že můžu být cokoliv, co bude chtít. Můžu se změnit. Ale ta část mě, kvůli které moje matka zoufale vzdychala a stěžovala si, jak je její dcera tvrdohlavá, mě zadržela.
„Synu,“ řekl Alfa jemně. „Nemusíš to dělat teď.“
„Bylo by kruté dávat jí naději. To jí neudělám,“ řekl James.
„Musíš si to promyslet, synu. Není to správné místo ani čas.“ V Alfově hlase bylo varování.
„Nezměním svůj názor,“ trval na svém James. Cítila jsem, jak ke mně přicházejí otec a matka, aby mě podpořili. Matka mě objala kolem pasu.
„Jamesi, přemýšlej o tom, co děláš, jste spřízněné duše. Bohové rozhodli, že se navzájem doplňujete,“ řekl otec.
„Omlouvám se,“ bylo vše, co James řekl.
„Nebudeš se moct zúčastnit her.“ Otcův hlas byl chladný a po jeho slovech se ve smečce ozvalo mumlání. Hry určovaly vliv smeček a počet hlasů, které získají na každoročním summitu smeček. Hry se konaly každých deset let a každá smečka vyslala pět nejslibnějších členů smečky a podpůrný personál, aby se jich zúčastnili. Nebyly to jen fyzické výzvy, kterým by čelili. Všechno bylo testováno, od síly přes vytrvalost až po inteligenci a lstivost. Moje smečka se vždycky umístila v první desítce, posledních padesát let jsme byli v první pětce. Abyste byli jedním z pěti členů smečky vyslaných na hry, muselo vám být přes osmnáct a museli jste být v plném fyzickém a duševním zdraví. Můj otec poukázal na to, že přerušení pouta spřízněných duší bylo považováno za duševní zranění. Rada by požadovala alespoň tři měsíce na uzdravení, než by někoho prohlásila za plně zdravého. Hry se konaly za měsíc. James vypadal, že své rozhodnutí přehodnocuje, a moje naděje vzplála. Věděla jsem, jak moc se on a můj bratr těšili na účast na hrách. Všichni jsme tvrdě trénovali, i já, a Alfa měl každým dnem oznámit vybrané zástupce.
„Budiž, letošní hry vynechám a zúčastním se těch příštích,“ řekl pak a v jeho tváři bylo zřejmé odhodlání. Poslední žhavý uhlík naděje v mé hrudi uhasl. Matně jsem slyšela, jak Luna Joy něco říká, ale přestala jsem poslouchat. Mé ruce byly až dosud zaťaté podél těla. Ale sáhla jsem po matce a chytila se její paže.
‚Už tu nemůžu být,‘ poslala jsem jí myšlenku. Zaslechla jsem tiché kňučení, které z ní vyšlo, když mě vtáhla do objetí, postavila se mezi mě a Jamese a vedla mě pryč. Smečka nám ustoupila z cesty, když jsme šli k našemu domu. Byla jsem otupělá bolestí, která ve mně sálala. Viděla jsem pohledy, které mi házeli ostatní členové smečky, ale snažila jsem se je nevnímat. Už tak bylo dost špatné, že mě litovali za to, že nemám vlka. Teď mě budou litovat i za to, že mě odmítl budoucí Alfa. Někteří z nich se natáhli a jemně mi přejeli rukama po pažích, když jsme procházeli kolem. Byl to projev útěchy a podpory. Ale nepomohlo to. Vzpomněla jsem si na slib, který mi strýc Jonas dal jen o pár hodin dříve. Že on a jeho přátelé zmlátí každého muže, který si o mně bude myslet, že jsem slabá. Hádám, že to neplatilo, když byl ten muž synem tvého nejlepšího přítele a budoucím Alfou. Cítila jsem hořkost svých vlastních myšlenek a to způsobilo, že mi unikl první zlomený vzlyk. K mé úlevě jsme s matkou už skoro u našeho domu a smečku jsme už dávno nechali za sebou. Matka mi stiskla ruku a vydávala tiché vrkavé zvuky, které mi připomínaly dětství, když jsem padala a odírala si kolena.
„Pojďme si na chvíli sednout na gauč,“ navrhla matka. Jen jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem zalézt do postele a už z ní nikdy nevylézt. „Dobře, miláčku,“ souhlasila, aniž bych musela cokoliv říct. Prostě mě vzala nahoru, pomohla mi svléknout se z oblečení a obléknout si noční košili, než mě zastrčila do postele. Stočila jsem se do klubíčka, kolena těsně u hrudi a ruce je objímaly. Byla jsem k matce zády, když si sedla na postel a hladila mě po vlasech a tiše si broukala staré ukolébavky, které mi zpívala, když jsem byla malá. Konečně se mi spustily slzy, a jakmile mi první stekla po tváři, následovaly ji další. Tiše jsem plakala, zatímco se mi tělo třáslo silou surových emocí, které se mnou zmítaly. Zaslechla jsem, jak se dole otevírají a zavírají dveře, a ucítila jsem vůni svého otce. Možná nemám vlka, ale můj čich, zrak a sluch jsou stále lepší než u člověka. Ale ani zdaleka se nevyrovnají vlkodlakovi. Otec vešel do mého pokoje a posadil se vedle matky na postel. Nikdo nepromluvil, ale cítila jsem jeho těžkou ruku na noze. Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali. Mohly to být hodiny nebo minuty. Někde cestou jsem přestala plakat a mé tělo se uklidnilo. Bolest stále zůstávala, o nic menší než předtím. Moje mysl se začala znovu hýbat, i když jsem měla podezření, že si rodiče myslí, že spím. Všimla jsem si nepřítomnosti svého bratra. Bolelo to skoro stejně jako odmítnutí mého spřízněného. Vybral si Jamese místo mě. Těžko jsem tomu věřila. Byla pravda, že je nejlepší kamarád s budoucím Alfou. Ale on a já jsme si vždycky byli blízcí, alespoň jsem si to myslela. Někdo zaklepal na vchodové dveře a otec odešel. Výchova vlkodlaků znamenala naučit se neodposlouchávat rozhovory, i když jste toho byli schopni. Ale měla jsem pocit, že mám právo poslouchat teď, stejně to bylo s největší pravděpodobností něco, co se týkalo mě.
„Jak se jí daří?“ Byl to Alfa, zdálo se, že ho otec vzal do své pracovny, tak daleko, jak jen mohli být od mé ložnice.
„Jak myslíš, že se jí daří?“ Byla jsem šokována hněvem a neúctou v otcově hlase. Nikdy jsem ho neslyšela s nikým takhle mluvit, zvlášť ne se svým nejlepším přítelem a Alfou. „Nepromluvila, ne po tom, co jí James udělal.“
„Je mi to líto, Rone.“ Alfa zněl upřímně.
„Jeho mysl je rozhodnutá?“ zeptal se otec.
„Je.“
„Co uděláš?“
„Jak to myslíš, Rone?“ zeptal se Alfa.
„Očekáváš, že moje dcera bude žít ve stejné smečce jako muž, který jí vytrhl srdce a pošlapal ho před celou smečkou? Víš stejně dobře jako já, jaká jsou naše pravidla, pokud někdo přeruší pouto spřízněných duší bez dobrého důvodu.“ Otcův hlas byl tichý, plný napětí.
„Rone! Nemysli si, že bych někdy nechal Jamese, svého jediného syna, jít žít do jiné smečky. Vyhnat ho ze smečky, aby ji vedl?“
„Proč ne? Nikdo není nad zákonem. Zákon je zaveden proto, aby chránil nevinnou oběť. Amie je oběť,“ trval na svém otec.
„To, co James udělal, nezvládl správně. Ale Rone, měl dobrý důvod, proč to udělal.“ Skoro jsem se prudce nadechla, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem, aby matka věděla, že poslouchám ten rozhovor.
„Co to sakra říkáš?“ vyplivl otec.
„Bude mít slabého vlka, pokud vůbec nějakého získá. James měl dobrý důvod, aby ji odmítl,“ řekl Alfa.
„To je moje holčička, o které mluvíš,“ zavrčel otec.
„Víš, že ji miluju jako dceru, ale nemůžeme se skrývat před pravdou.“
„Pravdou, že její vlk přijde, až bude připraven, a ona je dokonalá taková, jaká je. Protože to jí říkáš už dva roky, Marku,“ řekl otec svému příteli.
„Přesně tak. To neznamená, že je vhodná být Lunou. Víš, jaké povinnosti s tím postavením přicházejí.“ Neslyšela jsem otcovu odpověď, protože někdo zaklepal na dveře mé ložnice.