Jeho malé štěně
Sylvia Montague
cs
18+
150 kapitoly
Úvod
"Jsi můj, štěňátko," zavrčel Kylan na můj krk. "Brzy mě budeš prosit. A až to uděláš – použiju tě, jak se mi zlíbí, a pak tě odmítnu." Když Violet Hastings začíná svůj první ročník na Straight Shifters Academy, chce jen dvě věci: uctít odkaz své matky tím, že se stane zkušenou léčitelkou pro svou smečku, a projít akademií, aniž by jí někdo říkal zrůda kvůli jejímu zvláštnímu očnímu onemocnění. Vše se dramaticky změní, když zjistí, že Kylan, arogantní dědic lykanského trůnu, který jí od prvního okamžiku setkání znepříjemňuje život, je její spřízněná duše. Kylan, známý svou chladnou osobností a krutými způsoby, z toho není vůbec nadšený. Odmítá Violet přijmout jako svou spřízněnou duši, ale nechce ji ani odmítnout. Místo toho ji vnímá jako své štěně a je odhodlaný udělat z jejího života ještě větší peklo. Jako by nestačilo se vyrovnávat s Kylanovým trápením, Violet začíná odhalovat tajemství o své minulosti, která mění vše, co si myslela, že ví. Odkud vlastně pochází? Jaké tajemství se skrývá za jejíma očima? A byl celý její život lež?
Kapitola 1
**Violet**
Srdce mi bušilo vzrušením i nervozitou, když jsem s kufry v rukou kráčela přes kampous Akademie Starlight.
Byl to můj sen, kam až mi paměť sahala – patřit mezi ty nejlepší měňavce. Dostat se na akademii bylo nesmírně těžké, ale nějakým zázrakem se mi to podařilo.
Dnešek měl být začátkem nové kapitoly mého života a absolutně nic mi ho nemohlo zkazit.
„Uhni, čtyřočko!“
Tedy, skoro nic.
Vyjekla jsem, když do mě někdo vrazil a srazil mě k zemi. Padla jsem i se svými kufry.
Brýle mi sklouzly z obličeje a mě zachvátila panika.
„Ne, ne!“ zašeptala jsem, zavřela oči a zoufale po nich hmatala.
Musela jsem je mít na očích neustále. Měla jsem je už od osmi let a jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že bez nich by mě čekala chladná a osamělá noc.
Ty noční můry, ty vize...
„Ano!“ vydechla jsem, když se mé prsty dotkly známých obrouček. S úlevou jsem si je rychle nasadila zpět.
Zahlédla jsem záda kluka, který mě srazil, jak odchází se svou skupinkou přátel. „Kretén!“ zamumlaly jsme já i má vlčice Lumia současně.
Jeden z kluků v té skupině, oblečený v modré mikině, se ohlédl s výrazem, který vypadal jako soucit.
Naše oči se setkaly, a pak se otočil a rozběhl se mým směrem.
Zaskočeně jsem sledovala, jak zvedá mé kufry ze země, než mi nabídl ruku, aby mi pomohl vstát.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, díky,“ přijala jsem pomoc a postavila se, takže jsme teď stáli tváří v tvář.
Rty se mi okamžitě zkroutily do úsměvu při pohledu na toho pohledného blonďáka přede mnou. Oči měl hnědé jako med a vlasy o něco světlejší než já.
„Omlouvám se za prince,“ řekl. „Nemyslel to tak, dneska je trochu nevrlý.“
Zabaračila jsem se. „Prince?“
Kluk si mě zvláštně změřil. „Toho Ly... no nic. První den?“
„Ano.“
„Potřebuješ pomoct s kufry?“
„Ano, určitě.“
Chytil mé dva kufry a vykročili jsme. Mé krátké nohy měly co dělat, aby mu stačily, protože jsem byla skoro o polovinu menší než on. „Byla jsi na cestě vyzvednout si klíče?“
„Ano.“
„Umíš říkat jenom ano?“
„A... chci říct – ne,“ zavrtěla jsem hlavou, trochu v rozpacích.
Uchechtl se. „Jsem Nate, člen studentské rady.“
„Violet,“ odpověděla jsem.
Nate na mě pohlédl a pak mě jeho oči začaly zkoumat. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem se neubránila červenání. „Takže, nech mě hádat,“ promluvil. „Sedmnáct, malá a skromná smečka, dcera Alfy, pomocnice léčitele?“
Šokovaně jsem se na něj podívala a překvapeně se zasmála. „Skoro ses trefil – osmnáct.“
A pak tu byla ta druhá věc.
Alfa byl můj strýc, který mě vychoval, ale nebylo to téma, o kterém bych se chtěla bavit.
Když mi bylo osm, rodiče zemřeli při útoku a strýc se o mě od té doby staral. Byl Alfou smečky Krvavé růže, malé smečky z východu.
„Studuješ na pomocnici léčitele? Rodiče na tebe musí být pyšní,“ řekl Nate.
„Ano, a oni...“ odpověděla jsem a slova mi odumřela na rtech.
Alfa Fergus se snažil chovat se ke mně jako k dceři, ale ten chlap byl na výchovu dcery prostě příliš neohrabaný. Nikdy nebyl moc doma a naše Luna Sonya se snažila, seč mohla, ale prostě mezi námi nepřeskočila ta jiskra matky a dcery. Sůl do rány sypal Dylan, můj bratranec, se kterým jsem vyrůstala. Říkala jsem mu brácha, všichni mu tak říkali. Celý život mě nenáviděl, aniž by mi kdy dal důvod, a nikdy jsme spolu nevycházeli.
Byl na Akademii Starlight ve druhém ročníku a dal mi jasně najevo, že za těmito zdmi nejsme rodina a že se od něj mám držet dál.
Jeho přesná slova zněla: ‚Neztrapňuj mě, zrůdo.‘
„Jsou pyšní,“ vydechla jsem.
Když jsem následovala Natea, všimla jsem si spousty dívek, které bojovaly o jeho pozornost. Občas některou z nich pozdravil, což se setkalo s pištěním. S takovou tváří nebylo těžké uhodnout, že je populární. A co víc, zdálo se, že má i dobré srdce.
Přistihl mě, jak na něj zírám, a já s hihihňáním sklopila zrak k zemi.
„Tady jsi,“ řekl Nate.
Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že už jsme dorazili do velké síně. „Pojď,“ zavedl mě dovnitř a bylo to přesně tak neuvěřitelné, jak jsem si pamatovala z orientačního dne – velký, otevřený prostor s vysokými stropy a luxusním vzhledem.
Bylo tu docela rušno, prostor plný studentů a kufrů. „Páni,“ vydechla jsem a s úžasem se rozhlížela.
Nate ukázal rukou. „Tamhle je recepce. Můžeš tam zajít pro informace a vyzvednout si klíče,“ pak natáhl ruku. „Bylo mi potěšením tě poznat. Vítej a doufám, že budeš mít dobrý rok – Violet.“
Chvíli jsem se dívala na jeho ruku, než jsem ji přijala. „Děkuju.“
Mrkl na mě a já ucítila chvění v hrudi. Držela jsem jeho ruku o vteřinu déle, než bylo nutné, a když se s jemným úsměvem zadíval na naše propletené dlaně, odkašlala jsem si a ustoupila.
„Děkuju,“ zopakovala jsem, nevědouc, co jiného říct. „A děkuju, že ses vrátil, abys mi pomohl.“
„Žádný problém,“ řekl Nate. „Jen dělám svou práci.“
Správně, protože byl členem studentské rady.
„Nate – jdeme!“ zavolal hlasitý hlas.
Podívala jsem se přes Nateovo rameno, abych zjistila, odkud ten hlas přichází. Byl to kluk opírající se o jeden ze sloupů, obklopený přáteli, zády k nám. Byl to ten samý kluk, co mě nazval čtyřočkou. Okamžitě jsem poznala jeho hlas. Nate o něm mluvil jako o princi a mě zajímalo, jestli je to proto, že je skutečně z královské rodiny, nebo kvůli jeho povýšenému chování.
Přesto Nate ani na vteřinu nezaváhal a okamžitě odešel za svým kamarádem.
„Další!“ zakřičela žena za informačním pultem a vrátila mě zpátky do reality. Na tváři měla znuděný výraz.
„Ach, ano – to budu já!“ řekla jsem a i sama sobě jsem zněla neohrabaně, když jsem se snažila dotlačit kufry k pultu.
„Jméno, třída a obor,“ vyžadovala, tón měla plochý.
„Violet Hastingsová, prvačka na léčitelském oboru?“
Žena zabručela a prohrabala se stoh papírů nebo složek. Mezitím mé myšlenky zabloudily k mým třem novým spolubydlícím; doufala jsem, že budou aspoň snesitelnější než ten týpek, co mi řekl čtyřočko.
„J-já musím říct, že je mi velkou ctí být jednou z vybraných 200, kteří se mohou učit od nejlepších léčitelů, a moje máma byla vlastně absolventka, takže jsem opravdu nadšená, že—“
Žena mě přerušila tím, že po mě hodila svazek klíčů, a já je chytila jen tak tak. „Lunární hala, druhá budova po tvé levici, druhé patro, pokoj 102 – Další!“
„Dobře?“ zamrkala jsem, šokovaná její hrubostí. Než jsem stihla zareagovat, někdo mě odstrčil stranou a já skoro klopýtla, ale naštěstí jsem včas znovu získala rovnováhu.
Následovat pokyny té hrubé ženy k budově kolejí naštěstí nebylo příliš složité. S velkým úsilím jsem se vyškrábala do druhého patra, úplně bez dechu a pravděpodobně zpocená – ale byla jsem tam, a to bylo jediné, na čem záleželo.
Chodba byla plná studentů, kteří si povídali, stěhovali si věci a tak dále. Ohromená hlukem a lidmi jsem se rozhlížela a nevěděla, kde začít.
„Na jakém jsi pokoji?“ zeptal se hlas za mnou.
Když jsem otočila hlavu, nějaká žena mi hlasitě vydechla do tváře. „Adelaide?“ vytřeštila své pronikavé zelené oči.
Podívala jsem se na tu ženu a snažila se přijít na to, jestli ji znám, ale nepoznávala jsem ji. „K-kdo?“ zakoktala jsem.
Ta žena měla světle šedé vlasy stažené do drdolu, brýle na nose a pronikavé zelené oči. Zírala na mě s intenzivním, téměř nadějným výrazem, zatímco já si ji měřila se zmatkem a myslela si, že si mě musela s někým splést.
„Moc se omlouvám,“ omluvila se, „jen vypadáš jako někdo, koho jsem kdysi znala.“
Vřele jsem se usmála. „To je v pořádku.“
„Jmenuji se Esther a jsem správkyně tohoto oddělení. A ty jsi...“ začala a její oči sjely na jméno na visačce mých klíčů. „Violet Hastingsová z pokoje 102 – ten pokoj je hned támhle na chodbě,“ řekla.
„Děkuju,“ vydechla jsem vděčná za pomoc.
Věnovala jsem jí poslední úsměv a kráčela dál s kufry ke svému pokoji. S každým krokem jsem byla nervóznější ze setkání se svými spolubydlícími.
Jaké budou?
Budou se mi líbit?
Budu se líbit já jim?
Uvědomila jsem si, že dokonce ani ve smečce Krvavé růže jsem nikdy neměla opravdové přátele. Jistě, byli tam lidé, ke kterým jsem měla blíž než k ostatním, ale přátelé?
Došla jsem ke dveřím pokoje 102 a srdce mi bušilo v hrudi. Zhluboka jsem se nadechla, otočila klíčem v zámku a otevřela dveře.
Uprostřed pokoje stály dvě dívky, které okamžitě přestaly mluvit a podívaly se na mě.
Jedna z dívek měla obarvené světle růžové vlasy, ta druhá tmavé kudrliny. Jejich oblečení bylo stylové a vypadalo draze, kvůli čemuž jsem se cítila nejistě a nepatřičně. Pravděpodobně pocházely z vysoce postavených rodin, z větších smeček, na rozdíl ode mě.
„Vyrušuju?“ zeptala jsem se váhavým hlasem.
Růžovovlasá dívka se ke mně vrhla. „Ne,“ vyhrkla spěšně. „Já jsem Amy, tohle je Trinity – a ty jsi ona? Kylanova bejvalka?“
Zmateně jsem se zamračila. „Kdo?“
A kdo byl Kylan?
„Naše spolubydlící, Chrystal? Bejvalka Lykanského prince?“ vysvětlovala Amy. „Slyšela jsem, že musí opakovat prva a je naše spolubydlící – jsi to ty?“
