Kapitola 57
"Vidíš je? Pane Whitmane, děkuji vám za vaše starosti. Dovolil jste mi žít tak naplněný život každý den během mých více než tisíce dnů ve vězení.”
Madeline se hořce usmála a její horké slzy dopadaly na hřbet Jeremyho ruky. Jeho štíhlé prsty se lehce zachvěly. Nikdy nevěděl, že slzy mohou být tak horké.
Déšť sílil a Madeline slyšela zvuk stěračů otírajících se o čelní sklo.
Vzduch kolem jejího těla