Kapitola 4
„Myslela jsem, že jsem tu slyšela hlasy. Je všechno v pořádku, Dee?“ zeptá se velmi atraktivní žena, které by mohlo být něco přes třicet, když s zářivým úsměvem vejde do místnosti. Její vlasy jsou černé jako uhel a lesknou se, když na ně dopadne sluneční světlo. Je to ten typ vlasů, které by se měly objevovat v reklamách na šampony a jen podtrhují její ohromující modré oči a dokonalou pleť. Má na sobě černé šaty upnuté na tělo, které ukazují její postavu přesýpacích hodin, a černé jehlové podpatky, přičemž nehty na rukou i nohou má nalakované jasně červenou barvou. Je to ten typ ženy, kvůli které se cítíte nejistě, jakmile ji uvidíte.
„Ano. Clarisso, tohle je Josie Banksová, nová studentka, kterou jsem právě přivedl z lidské říše. Mohla bys jí prosím přidělit jeden z jednolůžkových pokojů v Rubínu,“ řekne pan Collins, zatímco z kufříku vyndá složku, kterou mu dal policista, a podá ji Clarisso.
„Jsi si jistý? Je pro ni spousta místa v Jantaru nebo Safíru,“ řekne Clarrisa a měří si mě od hlavy až k patě, než trochu nakrčí nos.
„Dej ji prosím do Rubínu a ujisti se, že má všechno, co potřebuje,“ řekne odmítavě. Pak si sedne ke svému stolu a otevře notebook. Stojím tam a nejsem si jistá, co mám teď dělat. Pan Collins se podívá na Clarrisu a pak na mě. „To bude všechno,“ zabručí.
„Samozřejmě, Deacone, Josie, pojďte za mnou prosím,“ usměje se Clarrisa křečovitě.
„Ale…“ začnu.
„To bude všechno, slečno Banksová, Clarrisa vám sežene všechno, co potřebujete, a brzy k vám na kolej někdo přijde, aby zodpověděl všechny vaše otázky a pomohl vám se zabydlet. Vítejte na Greys Academy. Doufám, že už nebude třeba dalších návštěv v mé kanceláři,“ řekne pan Collins stroze a pak obrátí svou pozornost zpět k notebooku. Se povzdechem následuji dokonalou Clarrisu.
Vycházíme z kanceláře do skleněné chodby, Clarrisy podpatky hlasitě klapou na krémové mramorové podlaze. Všechno mi připadá příliš jasné a lesklé. Nechtěla bych tu být uklízečka, musí tu být celá armáda uklízeček, aby udržovaly všechny ty skleněné a mramorové plochy čisté. Clarrisa mě vede k výtahu a já slyšitelně vydechnu, když si vzpomenu na svou poslední jízdu výtahem, než mě unesl ten sexy, hrubý, idiot… kouzelník? Pak se tiše zasměju, když si uvědomím, co se děje. Jsem v zatraceném Bradavicích a z pana Collinse je profesor Brumbál. Clarrisa na mě nespokojeně pohlédne.
„Promiňte, byl to divoký den,“ vysvětlím.
„To si dokážu představit. Nedělej si starosti s Deaconem, zrovna se sprchoval, když přišel hovor ohledně tebe, musel spěchat pryč bez ranní kávy, bez kávy je mrzutý,“ zasměje se, až příliš na to, aby to bylo skutečné. Mou mysl náhle zaplaví myšlenky na pana Collinse ve sprše, pak si uvědomím, co řekla. Pokud tam byla, když mu volali, znamená to, že tam byla, když se sprchoval. Je to jeho přítelkyně… nebo manželka. Samozřejmě, je krásná a on je zatraceně sexy, jsou dokonalý pár. To vysvětluje, proč ode mě odskočil, jako bych hořela, nechtěl, aby si jeho přítelkyně udělala špatný dojem. Mé srdce se trochu sevře. Myslela jsem si, že jsem při našem krátkém setkání cítila nějakou chemii, ale hádám, že to byla hloupá myšlenka. Jsem teď jeho studentka a nevím, jak to tu funguje, ale jsem si jistá, že je to stejné jako v lidském světě. Randění studentů a učitelů je velké ne-ne. Proč ztrácím čas přemýšlením o tom, když mi byl život právě kompletně zničen?
„Počkejte!“ vyhrknu. „Musím se vrátit… moje máma,“ podaří se mi říct mezi panickými dechy. Jak jsem mohla zapomenout na svou mámu? Zaplaví mě pocit viny.
„Nedělej si s tím teď starosti, čas tu funguje jinak, takže ti zatím nikdo nebude chybět. Deacon se o všechno postará, tvá máma bude v pořádku. Jsem si jistá, že tě bude informovat o osobních záležitostech, jako je tato,“ usměje se.
„Dobře,“ přikývnu. „A co moje věci? Můžu se pro ně vrátit?“ zeptám se.
„Deacon zařídí, aby se ti tvoje věci dostaly, snaž se nedělat si starosti a soustřeď se na svůj nový život tady. Vím, že je to těžké období, ale jsem si jistá, že tu budeš šťastná, všechno vyřešíme, abychom ti tento přechod co nejvíce usnadnili,“ řekne, když procházíme bludištěm skleněných a mramorových chodeb. Vyjdeme z budovy na nádvoří s obrovskou fontánou uprostřed. Voda vytéká ze čtyř chrličů. Nad každým chrličem je velký krystal. Clarrisa se na chvíli zastaví, aby se na to podívala. „Každý krystal představuje kolej na naší Akademii. Byla jsi prozatím přidělena do Rubínu,“ ukáže na červený kámen. „Své spolužáky z koleje snadno poznáte podle barvy jejich kravaty. Červená pro Rubín, zelená pro Smaragd, modrá pro Safír a žlutá pro Jantar,“ vysvětlí, když jdeme dál. V duchu protočím oči při pomyšlení na nošení uniformy. Je mi skoro 19 let a připadám si, jako bych se vracela na střední školu.
„Kde jsou ostatní studenti?“ zeptám se a všimnu si, jaké je ticho.
„Všichni jsou na hodinách, brzy skončí. Máme tu něco přes 300 studentů, mezi hodinami tu bývá docela rušno,“ ušklíbne se. Pohyb v dálce upoutá mou pozornost a sotva rozeznám skupinu asi třiceti lidí. Pohybují se rychle kolem sebe, jako by tančili. Když se přiblížíme, uvědomím si, že bojují.
„Bojový výcvik,“ poznamená Clarrisa, „jsou to naše další vojenské jednotky,“ dodá hrdě. Chci se podívat zblízka, ale Clarrisa mě popohání dál a směrem ke staré kamenné budově zdobené Rubíny. „Tohle je vaše budova,“ řekne, když vejdeme dveřmi. Rozhlížím se s úžasem. Je to ohromující. Uvnitř je to jako starý hrad, ale se vším, co byste očekávali v moderním domě. Velký prostor má kamenné zdi s tlustými červenými závěsy kolem obrovských oken. Pak jsou tu pohovky rozházené kolem velkého koberce s kamenným krbem a skutečným ohněm. Na jedné ze stěn je připevněná velká plochá televize s herními konzolemi na policích pod ní. Na každé straně místnosti je velké schodiště, které se nahoře setkává. Následuji Clarrisu po schodech nahoru a chodbou, mineme dvoje dveře, než se zastaví a podá mi klíč. „Tenhle je tvůj, dám ti chvíli na zabydlení a brzy někdo přijde, aby tě provedl,“ usměje se a odejde dřív, než stihnu zamumlat poděkování nebo otevřít dveře.