ARIINA PERSPEKTIVA
Jsem Regisu vděčná, že se na nic nevyptává, když mě veze domů.
Nabídne se, že mě zaveze až do vnitrobloku, ale odmítnu ho a počkám, dokud neodjede, než si s povzdechem vejdu do domu. Dům je plný služebných, které se ke mně seběhnou, jakmile uslyší otevřít dveře, ale zvednu ruku, abych je zastavila. Ať se ani nepřibližují.
Už nejsem paní tohoto domu.
Projdu kolem nich rovnou do svého pokoje. Adam a já sdílíme ložnici jen tehdy, když se potřebuje zbavit nahromaděné touhy. Vkrade se ke mně do postele a zasype mě polibky, dokud se nepoddám. Jen tehdy se cítím, že mě chce. Když vstoupím do pokoje, snažím se na postel nedívat déle, než je nutné. Bojím se, že vzpomínky na nás spletené v prostěradlech, s ním hluboko ve mně, zlomí mé odhodlání. A teď mám jen jedno – navždy Adama opustit.
Začnu balit, dokud je mé rozhodnutí ještě silné. Ani na okamžik se nezastavím, abych přemýšlela nad tím, že nemám kam jít. Nesnesu už ani jeden den pod jednou střechou s Adamem, s vědomím, jak hluboká je jeho zrada. Balím jen pár nejdůležitějších věcí a ujišťuji se, že se pro zbytek vrátím později, až bude rozvod hotový.
Jsem sotva v půlce balení, když uslyším ten známý hlas, ze kterého mi vždycky běhá mráz po zádech. I teď cítím, jak se plíží děs, a okamžitě přestávám balit.
Adamova matka Elodie a jeho sestra Eva jsou tady.
Odstřelím prudce vzduch, snažím se ovládnout dech a potlačit strašlivé vzpomínky, které se mi derou na mysl. Pár hlubokých nádechů a výdechů a konečně se seberu a pokračuji v balení. Když skončím, vytáhnu těžký kufr z pokoje a vejdu do obývacího pokoje, kde Elodie a Eva sedí na jedné z pohovek s nohou přes nohu, jako by jim to tu patřilo.
Elodie má na tváři ten svůj typický, zamračený výraz, který nezmizí, ani když se jí v úctě ukloním.
"Co tady děláš?" zeptá se Elodie a vstane. Její otázka mě zaskočí a moje neschopnost odpovědět ji přiměje k posměchu. Její tvář se zkroutí do té nejošklivější podoby, jakou může otrávenost mít.
"Skoro jsem zapomněla, jak jsi hloupá," řekne Elodie znovu. Hloupá. Její oblíbené slovo, kterým mě častuje, jak se jí zlíbí. A samozřejmě, ani dnes to nebolí o nic méně. Ve skutečnosti to bolí ještě víc, když si uvědomím, že jsem se musela smířit nejen s Adamovou lhostejností, ale i s nenávistí jeho matky a její naprostou neúctou. A po celou tu dobu jsem buď mlčela, nebo se omlouvala, i když si to nikdy nezasloužila.
"Proč nejsi v kanceláři, co?" ušklíbne se a pokračuje: "Můj syn se dře dnem i nocí, jen aby vydělal peníze pro někoho, jako jsi ty, abys ho mohla vysávat. Jediné, co po tobě chce, je, abys dělala svou práci sekretářky, a ty nedokážeš ani to? Myslíš si, že máš nárok na jeho peníze jen proto, že jsi jeho manželka?"
Její slova jsou jako rány do hrudi. Každé slovo, které poskládá do věty, zasáhne nervy a zlomí je. Cítím, jak ve mně něco stoupá. Vždycky to tam bylo, ale vždycky jsem to dokázala ovládat.
Aby toho nebylo málo, musela se přidat i Eva, Adamova snobská sestra: "Je to podvodnice, která oklamala mého chudáka nevinného bratra. Divím se, proč není v kanceláři! Taková líná socka! Nechápu, jak mohl děda dovolit, aby se taková nula bez majetku stala součástí naší elitní rodiny!"
"Byla jsem na babiččině pohřbu," odpovím prostě a doufám, že ten zamračený výraz z její tváře zmizí. Ale je ještě hlubší a ona si ještě odfrkne. Copak Elodie a Eva nevěděly, že mi babička zemřela?
"Opravdu umřela? Nebo to jen hraje?" Eva se mě opováží zeptat a já na ni zírám.
Elodie pokračuje: "Jasně, to je tvoje výmluva, proč jsi líná zlatokopka. Řekni mi, naučila tě tvoje babička, abys šla po cizích penězích, místo abys pracovala na svých vlastních?"
To něco, co ve mně narůstá od chvíle, kdy jsem uviděla Adamovu matku, dosáhne vrcholu. Je to hněv. Rudý, čistý a spalující. Ovládá celou mou bytost tak, že se nedokážu starat o nic jiného, než aby nebylo poskvrněno jméno mé babičky.
"Neopovažujte se takhle mluvit o mé babičce!" vykřiknu a ona sebou trhne, překvapená mým výbuchem.
"Ty jsi na mě křičela?" zeptá se a udělá krok vpřed. Ale já neuhnu a zírám jí zpět do očí.
Eva se ke mně přiblíží a vyštěkne: "Ty jsi křičela na mou matku?!"
Eva se mě vždycky snažila ponížit, jakýmkoli způsobem a při každé příležitosti. Chytne mě za paži a tvrdě ji stiskne, až bolestí zalapám po dechu. Elodie se usmívá a jako obvykle se tím skvěle baví.
Druhou rukou Evu odstrčím a ona se skácí na pohovku. Je v šoku, protože jsem jim vždycky dovolila, aby mě šikanovaly, a tentokrát se bráním.
"Zapomněla jsi, kde je tvoje místo? Nejsi nic než–"
"Zlatokopka, která si vzala tvého syna pro peníze, jo, chápu!" vyštěknu na ni. Už mám dost toho neustálého urážení. "Ale už si s tím nemusíš dělat starosti, protože už jsem podala žádost o rozvod. Opouštím tvého syna, takže si klidně spolkni všechny jeho peníze, je mi to jedno."
Otočím se, abych odešla, a s námahou táhnu těžký kufr za sebou. Ale pak Elodie položí ruku na kufr, aby mě zastavila. Pobaveně si ho prohlíží.
"Ty opravdu odcházíš!" Elodie ani nedokáže skrýt radost v hlase.
"Ano, tak mě prosím nech jít."
Zavrtí hlavou: "Ne tak rychle! Nemůžeš jen tak odejít." A pak kývne na dvě služebné, které celou tu výměnu mlčky sledovaly.
"Prohledejte ji!" poručí, když přijdou blíž. Zaváhají a ona na ně zamračí.
"Neslyšely jste ji? Už není paní domu. Prohledejte ji hned teď."
Jsem příliš v šoku, než abych reagovala, když mi služebné konečně vytrhnou kufr z ruky. Eva mě drží a brání mi, abych si tašku vzala zpět.
"Co si myslíš, že děláš?" zeptám se s roztřeseným hlasem.
"Nemůžu tě jen tak nechat odejít. Kdo ví, jaké cennosti jsi ukradla mému synovi v té tvé zaprášené tašce."
Při jejích slovech se mi několikrát otevřou a zavřou ústa. Nedokážu ze sebe vypravit ani jednu souvislou větu. Jen sleduji, jak se moje věci v hrubém spěchu vysypou na zem. V očích mě pálí slzy ponížení. Už se Evině sevření nebráním. Vítězně na mě zírá.
"Co to je? Dej to sem." řekne Adamova matka, když jedna ze služebných najde zlatý náramek, který jsem měla v kufru. Babiččin náramek, jediná věc, která mi po ní zbyla.
"Ne!" Vrhnu se dopředu, abych jí zabránila ho odevzdat, ale je příliš pozdě. Adamova matka už náramek drží a prohlíží si ho.
"No páni! Mami, konečně jsi našla něco, co ukradla Adamovi!" zvolá nadšeně Eva.
Po těch slovech mě chytne a hodí na mramorovou podlahu. Udeřím se do nosu. Když se ho dotknu, teče mi krev. Rychle ji setřu a vyskočím na nohy.
"Já to věděla! Něco sis vzala. Koupil ti to můj syn? Co ti dává právo myslet si, že si můžeš odnést něco, co ti dal, když jsi požádala o rozvod?" vyštěkne Elodie.
"To nepatří tvému synovi! Je to moje a ocením, když mi ho vrátíš."
Udělá přesný opak a dál mě obviňuje z krádeže, dokud se neotevřou dveře a nevejde Adam. Necítím úlevu z jeho přítomnosti, jako obvykle, když se ke mně jeho matka takhle chová. Místo toho cítím jen odpor. Chce se mi mu do tváře křičet, jak moc ho nenávidím.
Jeho tvář se zkroutí zmatkem, když vidí, co se děje.
"Co se tady děje?" zeptá se a vejde hlouběji do domu. Pohledem přejede z matky na mě.
"Díky bohu, že jsi přijel, synu. Tahle pijavice se chystala odejít s něčím, co jí evidentně nepatří," odpoví jeho matka.
"A ona mě uhodila!!!" dodá Eva téměř se slzami v očích a stěžuje si Adamovi.
Tentokrát je Adam příliš v šoku na to, aby se mě zeptal, proč jsem uhodila jeho drahou sestru. Myslela jsem, že mě jako v minulosti donutí se omluvit. Ale tentokrát nic neudělal. Zajímalo by mě proč.
Z nějakého důvodu mi začínají slzet oči. Nechápu, proč zrovna Adamův příchod tohle spustil. Přesto se přes slzy usmívám.
"Adame, řekneš prosím tvé matce, že jsem od tebe nikdy nic nedostala?"
Adam zaváhá, na vteřinu zdánlivě ztratí řeč, a zírá na své ruce. Podívám se taky dolů na jeho ruce a konečně chápu, proč mě v očích pálí slzy a proč se mi chce kýchat. Lilie. Mám na ně alergii.
Navzdory slzám, které mi tečou po tvářích, se začnu smát. Směju se tak moc, že ignoruju spalující pohledy všech přítomných v místnosti, kteří si pravděpodobně myslí, že jsem se zbláznila. Mezi smíchem kýchám, ale nepřestávám se smát a otočím se k Adamově matce.
"Jsem za tvého syna vdaná tři roky a on ani neví, že mám alergii na lilie. A ty si myslíš, že by mi byl schopný koupit náramek?"
Pokroutím hlavou nad tou smutnou realitou.