55.
Ronan mě odvedl pryč od davu, jeho ruka teplá a pevná na mých bedrech. Místnost se s každým krokem v rozlehlých sálech Whitlockova sídla vzdalovala a slábla. Nervy jsem měla po celém večeru stále napjaté, ale část mě uklidňovala Ronanova přítomnost.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se tiše a vzhlédla k němu.
Neodpověděl hned, jeho tvář nečitelná, jak mě vedl do tišší chodby. Napětí v jeho čelisti povolil