Kapitola 411 Není třeba se obávat
LUNA
Dlouhou chvíli se Abel ani nepohnul. Stál tam a hleděl na tichou mýtinu, kde se proplétaly dva stromy.
Když se na mě konečně znovu podíval, zahlédla jsem v jeho očích záblesk nervozity.
Zahřálo mě to u srdce.
Ztěžka vydechl a otřel si dlaně o kalhoty, jako by se připravoval na sněm Alf, a ne na pozdrav místu posledního odpočinku dvou lidí, kteří by si ho okamžitě zamilovali.
Tiše jsem se uche