„Osud nás svedl dohromady mimo bouřlivé časy…“ Monice Xanderové zazvonil telefon, když byla zaneprázdněná prací.
Pomáhala v luxusní kavárně. Teta Harriet, která s ní pracovala, měla volno, takže veškeré úklidové práce pro obě patra zůstaly jen na ní.
Pokračovala v úklidu, když vytáhla svůj starý telefon Nokia, aby přijala hovor. „Dobrý den, tady Monique Xanderová z Mansion Coffee. S kým mluvím?“
„Monique, tady tvůj strýc.“ Z druhého konce hovoru se ozval jemný a přívětivý hlas muže středního věku, byl známý, a přesto vzdálený zároveň.
Byl to její strýc, Zefyr Xander!
Omráčená tam stála bez odpovědi, tělo mírně ohnuté od vytírání podlahy.
Proč jí volá? Už je to dlouho, co spolu naposledy mluvili. Stalo se něco?
Přemýšlela o své minulosti, o které nikdy nemluvila ráda. Všechno si nechávala pro sebe, jako by to skrývala na dně oceánu.
Rodiče Moniky Xanderové měli matrilokální manželství, takže její příjmení bylo ze strany její matky. Rodiče se rozvedli, když byla malá, a vychovával ji dědeček.
Bylo jí pouhých osm let, když zemřel. Svěřil ji jejímu strýci, Zefyru Xanderovi, a ten se k ní choval jako k vlastní dceři. Byl pro ni hlavní otcovskou postavou.
Nicméně, po té události se jí v hrudi svázal nerozmotatelný uzel.
Dcera jejího strýce, Yvonne Xanderová, ji podvedla, čímž přišla o panenství a otěhotněla. Od té doby se na ni ostatní dívali skrz prsty.
Její strýc zuřil a ztratil chladnou hlavu, když zjistil, že je těhotná, aniž by byla vdaná, a dokonce ani nevěděla, kdo je ten muž.
„Jak můžeš být tak nestydatý, když jsem tě dobře vychoval? Jsi nám jen pro ostudu!“ Rozzuřený Zefyr Xander vrazil Monice Xanderové tvrdou facku.
Monika Xanderová facku přijala a spadla na zem. Její bledá a jemná tvář otekla a hlava se jí zatočila.
„…“ Odpověděla až po chvíli. Posadila se, schoulila se do náruče a tiše vzlykala.
Nevěděla, proč byla tak hloupá, že uvěřila Yvonne Xanderové a následovala ji do baru. Jak mohla Yvonne Xanderové věřit, když si z ní od mládí dělala legraci?
Nikdy nečekala, že Yvonne Xanderová bude tak zlá.
Jak to mohla vysvětlit? Uvěřil by jí strýc, kdyby řekla, že ji Yvonne Xanderová podvodem vylákala do baru, nastražila na ni past a odvedla ji do hotelového pokoje?
Nezáleželo na tom, jestli jí uvěří. Ta s poničenou pověstí a dítětem byla ona.
Monika Xanderová byla nesmírně rozrušená, ale neměla žádné řešení. Zarývala si nehty hluboko do dlaně, ale nic necítila.
Hlasy, které slyšela, byly ohlušující. Byly jako dýky zabodnuté do jejího srdce.
„Jsi laciná jako tvoje matka. Jsi nám k hanbě, jak se teď budeme lidem dívat do očí?“ Matka Yvonne Xanderové, Siobhan Zacková, na Moniku Xanderovou zamračila a ušklíbla se.
V tu chvíli ji chtěla jen vyhnat z domu.
‚Copak už jsem si na tyhle slova nezvykla?‘ zeptala se sama sebe Monika Xanderová. Proč to pořád tak bolí?
Vždycky si myslela, že má silnou kůži, aby se ubránila a ignorovala takové poznámky. Myslela si, že bude spokojená, dokud ji bude mít strýc rád.
Yvonne Xanderová stála za dveřmi a sledovala tu scénu. Její dědeček Moniku Xanderovou vždycky chránil a dával jí všechno, co chtěla. Na druhou stranu jí zbyly jen její zbytky.
Když Monika Xanderová přišla k nim domů, i její otec k ní byl laskavý a milující. Monika Xanderová jí kradla otcovu pozornost, která dříve patřila jen jí. Yvonne Xanderové se to nelíbilo, a tak Moniku Xanderovou vždycky šikanovala.
To bylo poprvé, co její otec Moniku Xanderovou uhodil. Bylo to uspokojující.
Zefyru Xanderovi vždycky záleželo na jeho pověsti a Monika Xanderová byla vždycky dobré a poslušné dítě. Jak ho nemohlo zlomit srdce, když se stalo něco takového? Nicméně, srdce ho bolelo, když ji viděl celou schoulenou a plačící.
„Do dvou dnů ten parchant půjde na potrat.“ Zefyr Xander zavrtěl hlavou a povzdechl si, než odešel.
Monika Xanderová šokovaně zírala na svého odcházejícího strýce, zatímco jí po tváři nekontrolovatelně stékaly slzy.
Její strýc nazval její dítě parchantem místo bastarda. Znamenalo to, že ji podvědomě vždycky považoval za parchantku?
Důvod, proč se zlobil, byl ten, že ho ztrapnila, místo aby se rozčiloval, že ji někdo využil! Nikoho nezajímalo, jestli je rozrušená nebo trpí.
Její svět se hroutil. Byla tak bezmocná a zkamenělá, ale nikoho to nezajímalo.
Její otec, její matka a teď i její strýc ji opustili. Na světě nebyl nikdo, kdo by ji měl rád.
Yvonne Xanderová byla ještě víc naštvaná, když její otec takhle odešel, bylo jasné, že má pro Moniku Xanderovou slabost. Byla si jistá, že by ji její otec zabil, kdyby se jí stalo totéž, a přesto její otec Monice Xanderové jen vynadal.
‚Není nic než lůza, kterou opustili rodiče a vzali ji k nám domů!‘ Yvonne Xanderová, poháněná žárlivostí, chtěla vstoupit do děje a něco říct.
Pak uviděla smrtící pohled Moniky Xanderové.
Monika Xanderová chtěla Yvonne Xanderovou probodnout a vyříznout jí srdce, aby se podívala, jestli je černé.
Byla to její sestřenice! Jak jí to mohla udělat?
Bylo neštěstí, že Yvonne Xanderová byla jediná dcera jejího strýce!
Omráčená Yvonne Xanderová musela svá slova vzít zpět. Nicméně, na tváři se jí objevil samolibý úsměv.
Monika Xanderová se bezradně vykolébala z domu, aniž by tušila, kam jít. Byla to dlouhá cesta a úsměv Yvonne Xanderové ji bolestivě oslepoval.
Vystěhovala se z domu svého strýce, odešla ze školy a pronajala si byt venku.
Bylo jí pouhých 18 let, velmi mladý věk. Měla myšlenky na potrat, protože ji čeká budoucnost, ale nenašla v sobě odvahu to udělat.
Její dítě bylo jako maso na jejím vlastním těle. Přestože byla ještě maličká, Monika Xanderová cítila její přítomnost v sobě. Bylo to magické.
Neměla otce, ale měla matku!
Monika Xanderová nikdy nechtěla jít ve stopách své matky, Mirandy Xanderové. Chtěla milovat dítě ve svém lůně stejně, jako by to udělal její dědeček.
Pro ni byla krev hustší než voda.
Dítě bylo pro Moniku Xanderovou jediným zdrojem motivace, aby zůstala naživu.
Monika Xanderová pak začala nový život výchovy svého dítěte a zároveň pracovala.
Po nějaké době malá Nomi vyrostla a Monika Xanderová si uvědomila, že už na svého strýce nezanevřela, protože se o ni dřív dobře staral. Nyní chápala, že všechno, co udělal, udělal v jejím nejlepším zájmu.
Monice Xanderové se při vzpomínce na minulost zalily oči slzami.
„Ach, ahoj, strýčku. Co pro tebe můžu udělat?“ Monika Xanderová roztáhla rty do úsměvu, když odpověděla.
„Jak se máš?“ V jeho laskavém hlase se mísila neochota a starost.
„Mám se dobře. Jsem úřednice ve velké společnosti. Moje práce je docela snadná s vysokým platem a skvělými výhodami,“ odpověděla Monika Xanderová se smíchem, zatímco její oči potemněly.
To byla její vysněná práce!
„A co to malé miminko? Jak se má?“ Zeptal se její strýc váhavě.
„Myslíš malou Nomi? Má se dobře. Je to hodná holka a je taky moc chytrá.“
„To je dobře, to rád slyším,“ odpověděl s úlevou.
Byl upřímně rád, že žije docela dobrý život.
„No… Příští měsíc je výročí smrti tvého dědečka. Vrátíš se?“ Zeptal se Zefyr po chvíli pauzy.