Kapitola 125: Trest na nebi
Caelan a já jsme vyšplhali kamenné schody z žaláře. Drsné zářivkové světlo dole ustoupilo přirozenému světlu, které mě donutilo mžourat a rychle mrkat.
Vynořili jsme se na cvičiště. Nejprve mě zasáhlo ticho – děsivé, nepřirozené ticho, z kterého mi naskakovala husí kůže. Tam, kde před pár hodinami zápasily desítky bojovníků, teď nebylo nic než prázdný prostor.
Jen svištění větru a vzdálené dunění