Srdce mi buší jako o závod, když vycházím z ložnice, protože vím, že s tím rodiče pravděpodobně nebudou souhlasit. Už mi je osmnáct, připomínám si. To sice nestačilo na to, abych se z téhle akce vykroutila, ale aspoň se můžu obléct podle sebe, sakra. Máma zvedne obočí, když vejdu do obýváku.
"To si nemyslím," řekne okamžitě a pomalu si mě přejede pohledem, nepochybně hledá flitry a nenachází je.
"Vypadáš moc hezky," řekne táta, který vejde do místnosti v jednom ze svých černých smokingů.
"V tomhle nemůže jít," řekne máma a jde mu upravit motýlka.
Táta si mě prohlédne, jako by nechápal, v čem je problém. "Nech toho, zlato. Vypadá nádherně a tohle je pro Sophii skvělá příležitost navázat kontakty a třeba i získat pracovní nabídku."
Mámě se rozzáří oči, když to uslyší. Oba na mě upřou pohled, jako by na mých bedrech ležely všechny jejich budoucí naděje a sny.
Než stihnu protestovat, táta řekne: "Musíme jít, nebo přijdeme pozdě. Víš, jak Colfaxovi nesnášejí zpoždění."
To mámu probere k akci. Bůh chraň, abychom nechali ty zasraný Colfaxovy čekat. Darovali tátovi na kampaně spoustu peněz a rodiče se nad nimi rozplývají až trapně. Vyjdeme společně k čekající limuzíně a jedeme do ještě nóbl čtvrti na druhém konci města. Dívám se z okna a sleduji, jak míjíme ty honosné vily, a přemýšlím, jaká je to všechno sračka. Všichni ti falešní lidé žijí ve svých obrovských domech, které jsou stejně jenom na parádu. Vždyť i moji rodiče jsou plní sraček. Táta podváděl mámu tolikrát, že už to ani nepočítám. Ale to nevadí. Důležité je, aby se to udrželo pod pokličkou a aby nikdy nepodal žádost o rozvod. Nemůžu to dokázat, ale jsem si docela jistá, že máma taky podvádí. Proč by jí jinak tak málo záleželo na tom, že táta šoustá každou blondýnu, na kterou sáhne?
Když auto zastaví na kruhovém příjezdu k největšímu domu v okolí, počkám, až se otevřou dveře, vystoupím a podívám se na tu vilu před sebou. Páni, to je kompenzace! Málem se začnu smát, ale podaří se mi to zadržet. Teď není čas na nevhodné vtipy o penisech. Teď je čas, abych se chovala a byla ta hodná holčička, kterou jsem. Nic než úsměvy a ticho, stejně jako to mají ti chlapi rádi u svých žen.
Vejdeme dovnitř a absolvujeme obvyklou uvítací sračku s falešnými úsměvy a ó, je tak skvělé vás zase vidět! Pan Colfax na mě zírá bledě modrýma, uslzenýma očima a začínám litovat svého rozhodnutí ohledně šatů, zvlášť když mi položí ruku na záda a hladí mi holou kůži svým stařeckým palcem, když mě vede dál dovnitř. Uleví se mi, když na něj jeho žena zamává, aby se vrátil.
Než odejde, nakloní se ke mně a zašeptá: "Nezmiz mi, Sophie. Teď, když ti je osmnáct, bych si s tebou rád promluvil o jedné obchodní příležitosti." Odmlčí se a věnuje mi chlípný úšklebek, ze kterého se skoro kroutím. "Velmi lukrativní."
Nečeká na odpověď, jen se otočí a věnuje své ženě příliš široký úsměv, když se k ní vrací. Fuj! Slyšela jsem zvěsti, že rád najímá mladé ženy, aby pro něj pracovaly, a že je to pro ty chuděry naprostá noční můra. V podstatě je každý den obtěžuje, dokud je neumlátí a ony se konečně nepoddají. V žádném případě nebudu pracovat pro toho slizouna.
Rozhlédnu se po přeplněné místnosti a všimnu si, že moji rodiče jsou zabraní do rozhovoru se dvěma dalšími páry. Silně pochybuji, že by mi v tak velké skupině někdo chyběl, takže se tak nenápadně, jak jen to jde, vytratím do chodby. Nevím, kam jdu. Jen vím, že musím pryč. Poté, co vystoupám po jednom schodišti a projdu několika různými chodbami, zastavím se, když uslyším tiché šustění.
Zvědavá se přiblížím k zavřeným dveřím a přitisknu k nim ucho. Někdo tam určitě je. Slyším, jak se tam někdo přehrabuje. Aniž bych si dala šanci přemýšlet, chytím se ozdobné kliky a jemně dveře otevřu. Chvíli trvá, než můj mozek zaregistruje a zpracuje, co vidím. Vedle jedné z těch stojacích šperkovnic, u kterých si nedokážu představit, že bych kdy měla dost šperků na to, abych ji zaplnila, stojí vysoký muž v černém smokingu s velmi širokými rameny. Otevírá zásuvky a obratně přejíždí prsty v rukavicích po předmětech, očividně něco hledá. Když vydechnu, trhne hlavou směrem ke mně a já si zakryju ústa rukou, když uvidím, jak na mě z černé lyžařské masky zírá pár pronikavě zelených očí.
"Do prdele," zamumlá, než se pohne mnohem rychleji, než jsem si myslela, že se jeho velká postava dokáže pohybovat. Jeho pohyby jsou ale elegantní a nemůžu si pomoct, ale připadá mi jako boxer, tak silný a mocný, ale zároveň elegantní a rychlý. Nejnebezpečnější druh predátora, křičí na mě moje mysl.
Zavře dveře a otočí se zpátky ke mně. Těžko se to dá říct, když má zakrytou většinu obličeje, ale vypadá nasraně, jako fakt nasraně. Jeho zelené oči jsou tvrdé a jeho plné rty jsou stažené do úzké linky. Asi není nejlepší chvíle na to, aby mi moje vagína připomněla, že jsem se předtím nedostala k vyvrcholení, ale stane se to stejně. Cítím, jak mi tělem projíždí teplo a mezi nohama velmi známé vlhko. Co je se mnou sakra špatně? Tohle není reakce, kterou bych měla mít na to, že jsem přistihla někoho při zjevné krádeži.
Když nic neřekne, jen si mě prohlíží těma intenzivníma očima, zvednu ruce a nervózně se zasměju. "Promiň. Já se jen tak vytratím a budu předstírat, že jsem nic neviděla, a ty se můžeš vrátit k dělání toho, co jsi sakra dělal, čemuž rozhodně nevěnuju pozornost."
Ticho se mezi námi natahuje a z nějakého bohem zapomenutého důvodu mám pocit, že ho musím zaplnit.
"Chci říct, ti lidi jsou stejně strašně bohatý, ne? A pan Colfax je naprostej úchylák a zaslouží si každou hnusnou věc, která se mu stane."
Mírně nakloní hlavu, jako by si nemohl úplně uvědomit, co se sakra děje nebo co by se mnou měl dělat. Je jasné, že to, že jsem vpadla do jeho loupeže, nebylo v plánu na dnešní večer. Stojíme tam a zíráme jeden na druhého, když zvuk kroků blížících se po chodbě způsobí, že mi srdce málem vyskočí z hrudi. Otočím se zpátky na zloděje a udělám nevědomý krok k němu.
Rozšíří se mu oči a já jsem upřímně stejně zmatená jako on. Proč se instinktivně přibližuji k tomu špatnému klukovi a hledám u něj ochranu a bezpečí? Neměla bych křičet a utíkat pro pomoc?