Kapitola 134
Omluvně jsem kývl hlavou. „Promiň, otče. Ale je to pravda. Znáš Maria, jaký je to člověk. Víš, co udělal. Nejsi hloupý. A přesto mu dovolíš, aby mu procházelo, co chce." Díval jsem se mu do očí. „Vždycky jsi mu to dovoloval. Vytvořil jsi monstrum. A teď ho musíme zlikvidovat, abychom ochránili nás ostatní."
Čirá zuřivost ho ztuhla, jak na mě zíral. Nebál jsem se, i když bych možná měl. „Nemáš tuše