127 hodin
Cara se zasměje. Je to ten shovívavý, otrávený smích, a necítím se kvůli němu dobře. „Ach, sladká, naivní Olivie. Myslíš, že se na koktejlové hodince najíš? Ne, ne, ne. Budeš se fotit. Ne, nebudeš jíst až do večeře, broučku.“
Celý obličej mi poklesne touhle zničující zprávou a Cara se vrhne dopředu, popadne mě za zápěstí a ukousne si sousto velké jako půlka mého burgeru.
„Ach. Kurva. Ano. To je ta