Trojčata 336
Rosie přikývne a pak se soustředí na stromy kolem nás, přejíždí konečky prstů po kůře každého stromu, kolem kterého projde, jak to vždycky dělá, jako by hledala něco, co ztratila. Nikdy mi nic neřekne a já se nevyptávám. Je to její tichá chvíle a já jsem jen vděčný, že mi dovolí jít s ní. Navíc je něco uspokojujícího na tom, že jí dám čas a prostor, aby za mnou sama přišla, až bude připravená. Dík