Dvěstě dva
Než se vůbec nadějeme, už míříme zpátky do toho apartmánu a já jsem dokonale zmatený. Nechce se na mě podívat a po zbytek večera sotva promluvila. Pokaždé, když se na ni někdo obrátil, chtěla, aby to zopakoval. Zkoušel jsem si omotat malíček kolem jejího pod kuchyňským ostrůvkem, když jsme se všichni seřadili, abychom si naplnili talíře, ale vyvlékla se a dělala, jako bych tam nebyl. Nejvíc jsem z