Kapitola 398
Přišel zezadu domu, ruce v kapsách, a tvář se mu tvářila vážným úsměvem. Nemusela jsem zvedat oči, abych viděla lítost v jeho očích. Cítila jsem se jako pacient s nevyléčitelnou nemocí, na jedno tiknutí hodin od mého hrobu.
„Už jsi nějakou dobu skoro neexistovala,“ začal.
Zůstala jsem zticha, oči stále upřené na prázdnou nicotu přede mnou.
„Jen jsem si myslel, že čím déle budu čekat, než ti to řek