Kapitola 454
„Jarede,“ vydechla jsem jeho jméno, sotva slyšitelně.
Ale on mě slyšel. Prudce se otočil, překvapený mým vpadnutím. Když se na mě podíval, okamžitě jsem poznala, že je něco špatně. Obočí měl zamračené zmatkem a oči chladné – podivně vzdálené. Snadno bych uvěřila, že nemá tušení, že se máme za boží milosti brát venku v zahradě.
„Promiňte…,“ začal váhavě. „Známe se, madam?“
Něco v mé hrudi praskl