292
Z hlubin hrudi mi unikne tlumený smích a obtočím jí ruku kolem ramen. „Ani ve snu by mě nenapadlo tě někam nevzít. Jak bych se pak díval na tvoje fialové kalhoty?“
„Myslíš na můj zadek?“
„Opatrně, potížistko.“
Znovu ta červeň, stejná barva jako její jméno, jí barví lícní kosti.
„Ale chápu, co tím myslíš,“ řeknu jí. „Ztrácím se ve svých myšlenkách a ty mi utíkají k věcem, které by se mohly pokazit,